Proč nás oslovila výzva papeže Františka, aby se v církvi rozvinula služba doprovázení mladých manželů

Na základě našich zkušeností s poradenskou a terapeutickou prací s manželskými páry věřících i nevěřících a vlastních zkušeností z života v rodině rozumíme papežově výzvě jako skutečně prorockému slovu, které míří do ohniska vzniku některých problémů, vznikajících v prvních měsících a letech mladého manželství. Kvalifikovaná pomoc zkušených a odborně připravených manželských párů, nabízená na půdě církve, může těmto problémům účinně preventivně čelit.

Vysvětlíme, co máme na mysli:

Shrnuto a zestručněno, mladá katolická manželství čelí v naší současné společnosti kromě jiného čtyřem kategoriím společenských tlaků, jejichž neutralizace a zvládnutí vyžaduje od mladého páru dovednost kvalitní párové komunikace a schopnost kvalitního dialogu, které ale v této fázi začínajících manželství ještě nebývají k dispozici.

Manželé se tedy často uchylují k řešení pomocí vyhledávání „osvědčených“ postupů z jiných rodin, které ale nebývá snadné uplatňovat, protože důvod, že to tak řeší jinde, prakticky vždy vede na jedné nebo druhé straně manželského páru k nedůvěře a pochybnostem adresovaným většinou tomu, kdo s návrhem na nápodobu přišel. Namísto hledání vlastního řešení, na kterém by se oba partneři shodli a nesli za něj odpovědnost, nastupuje pře o vhodnost a rizika odjinud převzatých vzorů a kroků, což samovolně ohrožuje pozitivní vnímání a pozitivní hodnotu dosaženého cíle či rozhodnutí. Zvláště v situaci, kdy je určité řešení sporné situace podpořeno velkou autoritou protagonistů napodobovaného vzoru, přicházejí ke slovu z jedné či druhé strany určité nátlakové prostředky, jakými jsou argumenty, výhrůžky či emoční útoky, což při dlouhodobém opakování podobné situace zakládá vznik komunikačního stylu, který blokuje dobrý růst manželského vztahu – vztahu manželské lásky.

Tím se však omezuje schopnost páru si postupně umění kvalitního dialogu osvojit, protože ten právě z dostatečně udržovaného a živého vztahu manželské lásky vyrůstá. Naproti tomu nátlakový komunikační styl, zvláště když probíhá v páru ponejvíce jedním směrem, je zrádný tím, že je postupně prožíván jako užitečný, protože častěji vítězící strana má dobrý pocit z domnělých vlastních úspěchů a podřizující se strana našla způsob, jak se vyhýbat hrozícím konfliktům. Manželství se postupně stává systémem, který má k dispozici prakticky fungující komunikaci (manželství a rodina tedy relativně dobře fungují), rodinný systém však rezignoval na vytváření prostoru pro vzájemné obdarovávání se prostřednictvím snahy o porozumění druhému, na existenci a vynalézavost vstřícných nabídek, na oceňování druhého a jeho zájmu hledat řešení, na růst umění se příjemně chválit, signalizovat blízkost atd.

Mladým manželům může nepozorovaně uniknout, že právě posledně jmenované se nutně musí naučit!

Jsou to totiž ze své podstaty projevy zrající manželské lásky a zdroje radosti z její námi jakoby samozřejmě a mimochodem udržované existence. Bez nich v manželství chybí radost z lásky, i když třeba jinak rodina docela dobře funguje!

A další obava:

Časná rezignace na osvojování si dovednosti projevovat si vzájemnou lásku ve jménu dobrého fungování rodiny a eliminace konfliktů mívá s přibývající dobou trvání manželství stále závažnější dopady a hraje obvykle již po několika málo letech značně negativní roli v době, kdy začínají nabývat na síle starosti s dětmi, s finančním zabezpečením rodiny a se zvládáním nárůstu dalších podobně závažných záležitostí.

Vraťme se však znovu na začátek! V naší společnosti si můžeme všimnout, že i pro věřící páry existují čtyři kategorie méně příznivých společenských tlaků, jejichž účinky vyžadují od mladé manželské dvojice hledání pro oba dobrého řešení a jsou vedle určitých nároků na jejich zvládnutí také příležitostí k učení se technice kvalitního dialogu, který bude v pozdějších letech manželství hrát stále významnější pozitivní roli. Společenským tlakem myslíme v této souvislosti převažující názor v referenční skupině mladého páru, což jsou nejčastěji blízcí příbuzní, přátelé a spolupracovníci.

První kategorií tlaků je sociálně podporovaná tendence řešit subjektivně méně příjemné odlišnosti manželského partnera opakovanou snahou odlišnosti odstraňovat namísto pracovat na jejich pozitivním přijetí nebo funkčním zmírnění. Tyto situace je možné charakterizovat radami typu „toto si vůči tobě nesmí dovolit“, „to ji/ho musíš včas odnaučit“, „tohle přece není normální“, „přizpůsob si ho/ji, dokud je ještě zamilovaný/á, pak už to nepůjde“ atd. Kvalita vztahu roste spolu se schopností zmírňování či využívání odlišností, nikoli jejich nátlakovým odstraňováním. Není třeba ani zdůrazňovat, že tento proces se daří nejlépe tam, kde ještě přetrvává prvotní posvatební zamilovanost, a postupně začne posilovat sám sebe tím, že oba manželé vnímají praktičnost a užitečnost této nové dovednosti v podobě jakési laskavé vzájemné tolerance založené na růstu důvěry, že oba přece chceme být druhému tím nejmilejším blízkým člověkem a snažíme se o to, i když ne vždy dostatečně úspěšně.

Druhá kategorie společenských tlaků na mladé manžele se týká očekávání, že blízcí příbuzní a známí nás budou posuzovat především podle toho, jak se jim bude líbit naše bydlení a fungování naší domácnosti. Ti, co mají doma pořádek a pečují o útulnost bydlení, jsou obecně vnímáni jako lepší manželství a rodina. Dosáhnout tohoto společenského uznání, či jen domnělého společenského uznání je pro začínající manžele obtížné a často se stává, že je k naplnění tohoto cíle směřováno více energie, než je nezbytně nutné, což se děje samozřejmě na úkor úspěšného odolávání jiným společenským nárokům a očekáváním nebo na úkor uspokojování jiných aktuálních životních potřeb. Kvůli zvelebování bydlení a domácnosti se opouští společenství, redukují se „zbytečné“ rodinné akce apod. Pocit „nestíháme“ obecně velmi nesvědčí růstu manželské lásky. A je potřeba toto tvrzení doplnit. V druhém až čtvrtém půlroce trvání manželství obvykle začíná klesat vydatnost zdrojů manželské lásky, zvláště těch, které vycházely z prvotní manželské zamilovanosti, tedy zdrojů více fyziologických a instinktivních, a proto prudce roste potřebnost je doplnit a někdy až nahradit zdroji psychologickými, tedy zdroji přinášejícími radost a emoční uspokojení z již zmíněných zážitků psychologické povahy, jako jsou projevy radosti z druhého, z jeho chování a snahy být příjemným partnerem, vzájemné oceňování se, nezištná pomoc atd. Jak již bylo výše vysloveno určité varování před nátlakovými formami komunikace, hlavním novým zdrojem manželského štěstí by se proto měla postupně stát jistota, že si rozumíme v hovoru o všech potřebných věcech, že si umíme naslouchat, snažíme se si navzájem dobře rozumět a máme stálou snahu spíše upřednostňovat druhého než sami sebe. Aby se tato krásná vize uskutečnila, je nutné věnovat jejímu rozvíjení hodně času a pozornosti, možná i dostatek úsilí a snahy nezaleknout se určitých dílčích neúspěchů. Je to opravdu důležitější než třeba krásně uklizený byt. To je ta představa papeže Františka o učení se manželskému dialogu.

Třetí sociální tlak na mladé manžele souvisí s druhým a spočívá v obavách mladých z kritiky, že věnují více pozornosti zábavě, přátelům a třeba zbytečnému cestování na úkor pozornosti potřebným a osvědčeným akcím, které „přece také sbližují“. Tento tlak je zrádný svojí dvojznačností. Někdy může skutečně prospět růstu naší manželské lásky, že strávíme většinu soboty náročnou pomocí při vybírání brambor starším vzdáleným příbuzným, přestože jsme byli pozváni jít pouštět draky s jednou úžasnou a sympatickou početnou rodinou. Následné nachlazení a problém v práci zpochybňuje, jestli jsme se rozhodli správně, a co víc, jestli ten, kdo prosazoval brambory více, přece jen netlačil příliš moc! Tento tlak nejde odstranit a svádí ke zkratkovým řešením typu „už nikdy brambory“. Řešením je opět zdokonalování schopnosti dobrého dialogu, které může na tomto příkladu lépe vyznít. Dobrý manželský dialog nehledá primárně objektivně nejlepší řešení, ale řešení, které cítíme jako „pro oba dobré“: návrh jedné strany zvítězil a ona má radost, druhý má radost z radosti druhé strany, zvláště když je dávána najevo s vděčností.

Čtvrtý sociální tlak, který pociťují mladí manželé, je v našich podmínkách nepsaná představa, že mladí katoličtí manželé nemají „jen dvě děti“. A protože se stále více posunují sňatky do druhé poloviny třetí dekády života, začínají hrát významnější roli otázky biologických možností naplnit buď přirozenou, nebo tlakem prostředí trochu akcentovanou touhu po větším počtu dětí, než jsou „jen ty dvě“. Výsledkem bývá, že se s úsilím po početí po svatbě začíná spěchat. Nečekaně často právě na úkor doby, kterou vyžadovalo plnění předcházejícího úkolu, tedy rozvoji dovednosti projevovat si krásnou lásku i po době, kdy už to jaksi nejde samo. Předčasné rozhodnutí se k početí prvního potomka může komplikovat i úspěšné odolávání prvním dvěma uvedeným tlakům. Považujeme dnes za zdůvodněné, že úsilí o kvalitu manželské lásky by nemělo být omezeno důrazem na co nejdřívější naplnění touhy po potomcích, jakoby toto byl ten důležitější cíl manželství. Cílem, o který již většina věřících skutečně usiluje, je již více než padesát let opravdu úkol vybudovat manželství jako důvěrné společenství života a manželské lásky (Gaudium et spes, článek 48). Nelze tedy dobře zdůvodnit, že se napřed pokusíme zvládnout něco jiného a potom třeba přijde (shůry?) i to dobré manželství. Všechno se v prvním či druhém společném roce opravdu stihnout nedá.

Jsme přesvědčeni, že významně a že to samé si papež František myslí! Neschopnost odolat různým nátlakovým a zkratkovým způsobům řešení obtížných situací je častější u lidí, kteří si individuálně myslí, že milují svůj protějšek více než on je, a proto mají větší právo protlačovat svůj obraz jejich vztahu a svou představu o tom, jak spolu žijí. Tento postoj zaujímají častěji lidé, kteří buď na základě předcházejících zkušeností, nebo z jiných důvodů nevěří, že existují krásná manželství a že jich spoustu známe. Trpí přesvědčením, že v každém manželství je přece někdy dobře a někdy zle a každé manželství se může z ničeho nic rozpadnout.

První nadějí, že Párové doprovázení pomáhá, je skutečnost, že doprovázení mají možnost zažít zblízka pěkný vztah a udělat zkušenost, že pěkné manželství viděli a zažili a že tedy i oni mají možnost si jej spolu vytvořit, protože tomu při doprovázení uvěřili a uviděli, jak to vypadá. A snad i pochopili, jak se to dělá.

Druhou nadějí, že metoda Párového doprovázení funguje, je osvojení si takového chování doprovázejících, které se důsledně vyhýbá poučování mladých, dávání se za příklad a různých „varování zkušených“, což umožní doprovázeným zážitek svobody, dokonce doplněný o opakované ujištění, že krásná láska určitě vznikne i mezi nimi. Toto posilování jakési základní důvěry v manželství považujeme v dnešní době za obzvláště důležité, protože je ho ve společnosti velmi málo.

Třetí nadějí je účinnost dovednosti, kterou mají doprovázení často před očima, když jejich doprovázející mluví spolu před nimi o jejich vyslovené otázce nebo řešení jejich problému a je slyšet, že je pro ně ten „manželský dialog“ součástí jejich života. V ten okamžik mají před očima nejen cíl, který se jim líbí, ale i svobodu a prostor, jak to rychle napodobovat a učit se to. A většina dvojic na obou stranách jistě nenechá stranou ani prosby o přítomnost a působení Ducha, aby se společné dílo zdařilo.

Všechno, co bylo dosud řečeno, není nezpochybnitelná pravda podložená poznanou Boží vůlí, a tudíž úkol, o kterém se nediskutuje. Jsou to přátelská, někdy povzbudivá, někdy varovná slova na cestu, za nimiž stojí úcta a přátelská láska. Papež skutečně použil v souvislosti s manželství pojem „umělecké dílo“ (Amoris laetitia, článek 11) a myslel to vážně. Služba Párového doprovázení si neklade jiný cíl, než přispět k tomu, aby originální krásná manželství, vpravdě umělecká díla, mohla v podmínkách svobody, povzbuzování a důvěry a dalších příznivých podmínek skutečně u doprovázené dvojice vznikat.