Dialogismus tak, jak ho vnímám…

Když jsem přemýšlela, co mi dal a dává dialogizmus, vůbec nebylo a není lehké odpovědět. Dívám se na sebe, do sebe a kolem sebe a ve své podstatě je dialogizmus už celý tento prostor. Já, která nějak komunikuji o sobě, o tom co jsem a co chci a můžu být. Já, která mluvím sama v sobě, spousta hlasů a pocitů, které neustále vedou dialog a konfrontaci. A zase já, která komunikuji s okolím, s různými hlasy kolem mě a snažím se dát obraz o sobě samé svému okolí. A zároveň dialogizmus pro mě je prostor jiných, kteří dávají svůj prostor mne. Dialogizmus vnímám i jako prostor Boha, který je prostorem všech a ve všech. Zdá se mi, že nějakým způsobem pojem dialogizmus je protkaný vším a ve všem.

Než jsem se s tímto pojmem setkala, vnímala jsem prostor u mně i jiných jako fakt, nějaký status, málo měnné, něco co musím přijímat a přizpůsobit sebe prostoru všech. Takže se zdá, že dialogizmus celkem pozměnil mé postoje a pohledy. Ale přitom nemusel změnit mne. Najednou mi víc věcí dává smysl. Postoje a pohledy jiných mi dávají smysl. Moje vnitřní hlasy mi dávají odpovědi. Prostor mě více naplňuje a osvobozuje. Dívám se kolem sebe a vnímám neustálý dialog všeho. Hlasy jiných se mi propojují a přestávají být striktní a pravdy jiných přestávají být i mými pravdami. Pravda jiných mě naplňuje otázkami, a přitom se nesnažím jim dávat odpovědi. Učím se odpovědi hledat. Dialogizmus mi dává prostor nepredikovat vnímaní jiných a být zvědavou na nekonečné možnosti verzí, které mohou nastat. Najednou jsou v mém prostoru místa pro prostory jiných. Není to přímočará odpověď na všechno dle mých zkušeností a prožitků. Můj vlastní prostor se stává větším, téměř nekonečným, omezeným mými zvyklostmi a konvencemi, které není lehké opustit.

Dialogizmus mi dal možnost zažít svobodu ve svém prostoru. Svobodu, že nemusím být zodpovědná za jiné. Že můžu svobodně cítit a pociťovat. Má potřeba dělat vše správně, umlčovala mé pocity a prožitky, které se navenek zdáli být nevhodné, nesprávné, pro jiné nepřijatelné. Dialogizmus mi dal prostor pro mé vnitřní dialogy. Hlasy můžou mluvit. Můžou mi přinášet nové pohledy, když jim ten prostor nechám. Když nechám mluvit všechny, ne jenom jeden, který je společensky nejpřijatelnější. Dialogizmus mně učí se ptát. Ptát se, když mně něco zajímá, aniž bych předpovídala odpověď. Naučil mne čekat. Odpověď nemusí přijít hned. Odpověď ani nemusí přijít vůbec ve formě kterou čekám. Ale zároveň dává prostor dívat se jinam a jinak. Odpovědi přicházejí v nekonečných možnostech a formách. Příjemných i nepříjemných. Přijatelných i nepřijatelných. Ale vždycky možných a otevírajících další dialog. Uvědomila jsem si, že i pro mně nepříjemné a nepřijatelné odpovědi jsou dobré. Že vlastně nejsou špatné odpovědi. Za špatné je označuji pouze já, moje vnímání a pochopení dané situace. Že právě tyto “špatné” odpovědi, události jsou novým prostorem pro dialog. Ty dobré a přijatelné často dialog končí. Zde není důvod hledat nový dialog, když jsem spokojená. Jenom se těším a užívám si výsledek daného dialogu. Ale touha užívat si tento pocit mne nutí při nepříjemných situacích se dostat k tomuto výsledku. A proto se otevírá nový prostor pro dialog.

Dialogizmus mi ukázal důležitost a nevyhnutelnost i méně příjemných dialogů, aby se mohl prostor otevřít a naplnit novým dialogem. V tomto pohledu se i konflikty stávají dobrou věcí a možností hledat odpovědi. V tomto prostředí se prostor nikdy nezaplní a zároveň nebude prázdný. Protože v nekonečných možnostech mohou být nekonečné způsoby naplňování prostoru. A to se mi na něm líbí. Že možnosti jsou nekonečné. Někdy mně překvapí, jak moc si v duchu a ve své hlavě snažím najít přímočaré cesty a způsoby řešení jednotlivých situací. Jak si kolikrát namyslím maximálně tři možnosti řešení a snažím se celé nekonečno vtěsnat do jakéhosi úzkého prostoru. Jak moc si kolikrát přeji, aby to všechno bylo nějak nalinkované a pro danou chvílí jednodušší. Přitom si neuvědomuji, jak se ochudobňuji o všechny další možnosti. A to je další ukazatel dialogizmu. Nekonečné bohatství. To, že najednou se mi rozšířili obzory, že svět není tak málo barevný a jednoduchý. Že cest je mnohem víc, stejně tak způsobů je mnohem víc. Stačí být na cestě a nehledat konečný cíl. Možná je právě ta cesta cílem. A možná je cílů víc. Možná je cíl samotný dialog. Se sebou sama, s mým nitrem i s mým okolím. S celým mým prostorem a prostorem druhých. A možná taky ne. Nevím. Nemusím si odpovědět hned. Můžu hledat, poslouchat i mluvit. Ptát se i odpovídat. Čekat i jít naproti. Vše je možné. Možností je nekonečně.