Milá Alžběto

Milá Alžběto,

ve věrnosti, i když s dlouhou pauzou, píšu několik řádků. Pro Tebe. Pro sebe, svou reflexi (a kecala bych, kdybych neřekla, že pro Lucii a Radka). Totiž zúčastnili jsme se s Josefem kurzu doprovázení manželů.

Víš, před několika lety jsme se ocitli s Josefem ve fázi, kdy přišla nemoc, která vstoupila mezi nás jako velký, těžký klín, která nejen ničila mé tělo, ale především po nové fázi života jako je porod a každodenní starost o děti, ničila i náš vztah. Já bojovala s nemocí, sama se sebou a s velkým otazníkem, jak pokračovat v každodenním životě den po dni. Krok za krokem, když můj  milovaný bráška zrovna bojuje s rakovinou a já nastupovala chvílemi na místo maminky, která nemohla v první okamžik rozdýchat, že její syn bude prodělávat stejnou léčbu jako ona před dvaceti lety. O své nemoci jsem neměla sílu mluvit, a tak jsme to společnými silami s Josefem táhli. Krok za krokem. Den po dni. Bylo hodně slz, pokud na ně byla ještě síla. Naši lásku jakoby někdo šlehal bičem. Bolest nás rozdělovala a tolik ještě "nedospělý" vztah nás zkoumal pod žhavým sluncem, kde jsme se přece i místy cítili osamoceni jeden od druhého a hlavně měli jsme žízeň a hlad po naší lásce. Po našem láskyplném vztahu. A tak často z posledních sil a silou vůle  rozpřahovali ruce, drželi se navzájem, sil příliš nebylo. Nechtěli jsme ztratit jeden druhého, i když jsme si nezvládali naplňovat naše potřeby. Vědomí, možná i bez pocitu, že se přece jen milujeme a chceme usilovat o náš vztah, bylo to, co nás provádělo uličkou, která nechutnal hezky. Ale šli jsme. Bylo to těžké, bolavé, krásné. Nad námi totiž byl Nebeský otec a Ten nám nikdy nezakázal schoulit se do Jeho náruče. Vždy nám zvedal náš pohled, aby se setkal s naším pohledem. Prostě řekla bych, že nás někdy život obrátí vzhůru nohama, aby nás naučil, jak žít s hlavou vzhůru.

Poslal nám do cesty přátele. Vzniklo manželské společenství, kde jsme mohli svůj plný koš vysypat a vypouštět páru. Společně se smát i plakat, modlit se. A že toho nebylo málo. Vstoupili jsme společně na cestu. Na cestu životem. A tehdy my byli doprovázeni.

A to byla jedna ze základních myšlenek kurzu v doprovázení. Vstoupit na nějaký časový úsek na společnou cestu. Být s manželským párem a ujít s nimi kus cesty, nechat je jít o pár kroků před námi, aby si oni mohli sami a dobrovolně udávat směr. A my se mohli nechat obohatit a inspirovat jinakosti tohoto páru. 

Jako dítě, které cítí vůni právě upečeného dortu, cítili mnozí vůni manželů, kteří v utrpení objevili svůj tanec. Takhle to napsali o Chiaře a Enrikovi Petrillových, kteří vyšli vstříc nejtěžším zkouškám. Byli to manželé, kteří měli opojnou, sladce zneklidňující vůni, která se prostě usadí v srdci.

Prvními manžely, které jsme poznala a co mi podobně "voněly",  byla profesorka na střední škole. Tehdy mi obrátila život o sto osmdesát stupňů. A já chtěla taky jednou vstoupit do vztahu, který by podobně voněl. Měli jsme štěstí, že máme kolem sebe takových párů několik a je úžasné nechat se inspirovat manželskými páry. Z toho mi vychází jedna věc. Stále nepřestat usilovat o náš vztah. Pečovat o něj. Sebe navzájem, protože ono totiž pak služba se lehce může stát falešným cílem.

Ohromně mě bavila další základní myšlenka kurzu. A to hledat svou identitu, individualitu našeho manželského života. Často sedám na zadek ohromena a fascinována, jak to v nějakém manželství funguje. Máme mnoho vzorů, ale uvědomění si, že i naše cesta je významná a jedinečná mě opravdu pohladila. A to mě začalo bavit. Najednou mi více vyplul napovrch naše žití a jeho smysl, protože je jedinečné.

Lucie a Radek, naši lektoři, nám řekli tolik věcí, někdy i  byly vysloveny, jen tak mimochodem a já dostávala odpovědi na mnoho otázek, na které bych asi nehledala odpověď. Třeba jako reflexe mých pocitů a reakce těla na ně. Pocity člověk prostě neokecá, a že můžou fyzicky bolet, a hlavně uvědomit si to bylo dost osvobozující a určující pro mne samotnou. Tady to bylo vysloveno nahlas. 

Pojmenovávat a reflektovat sám sebe a vyslovovat nahlas bylo úžasné a otevíralo mě to nové obzory. Teď jen nebát se změnit styl komunikace, protože česká nátura je dost zakořeněná.

Lucie s Radkem byli úžasní. Pro mě byli vzorem vzájemného doprovázení. Lucie více přednášela a Radek ji pevně držel v zádech. 

Není nic tak hrozného, jak zůstat bez odezvy. Třeba tato věta byla pro mě směrodatná.

Jsem fascinovaná Boží láskou, dílem, které On tvoří. Nechat se překvapovat kudy otvírá dveře, protože když Bůh otevře, nikdo nezavře. Kurzem se nám otevřely dveře vstoupit do jiných příběhů a já vím jistě, že k tomu mám právě Jeho lásku, jeho prozřetelnost a tu neviditelnou nit, která propojuje i tam, kde jinde by to bylo nemožné. Lektoři netušili, co pro mě znamenalo, že nás přijali do tohoto kurzu. Tady jsem byla přijata s tím mým životním příběhem, našim jedinečným. Prostě byla jsem přijata. 

S vděčností pohlížím k nebi a děkuji, že stojím tady na tomto místě s mým milovaným manželem, který je pro mě tím největším obdarováním. Díky němu jsem šťastnou ženou. Děkuji Josefovi, že mě miluje takovou, jaká jsem. Prostě tancovat s ním životem mě baví.

Velké DÍK patří panu Zemanovi, Lucii, Radkovi a všem těm úžasným lidičkám na kurzu. Byli jedineční.

Se slzami v očích se otáčím a volám, směrem k nebi, Bože děkuji. Stojíme na prahu výzvě, a tak Pane tvoř! 

Doprovázení je vytvořit prostor, je to sdělení.
Doprovázení je vstoupit do bot druhého. 
Tvoření mostů, aby jiní mohli proplout.

Doprovázení je dívat se tak i tak.
Doprovázení je hudba,
je to místo pro každý hudební nástroj.

Doprovázení je energie, která stoupá nebo klesá.
Doprovázení je dávání do závorky všeho, co vím.
Je to hledání společného řešení.

Doprovázení je být si vědom i sám sebe.
Doprovázení je neradit, neposuzovat, nenabízet všechno.
Je být párem, s kterým může být dobře.

Doprovázení je uvědomění si, že jsou otázky, na které nemusím odpovědět.
Je čtení příběhů.
Doprovázení je toužit po dobru druhých,
je stát jednou nohou ve čtyřech ročních obdobích. 
A především, doprovázení je se plně spolehnou na Ducha svatého.

Doprovázení je cesta.

Tak na závěr, Alžběto, Ti musím říct, že tato myšlenka doprovázení manželů mně dává velký smysl. Každý píšeme nějaký příběh. Někdy se píše líp, jindy hůř, ale smysl usilovat o naše manželství, aby rostlo a bylo nám spolu hezky, přece jen stojí za to, protože pak obyčejný život se může stát neobyčejným. 

S láskou Marie