Reflexe kurzu párového doprovázení

Jsem vděčná, že jsme se mohli s mým manželem Karlem spolu semináře zúčastnit. Nemám pocit, že by mi nějak zásadně „změnil život“ nebo něco podobného. Přinesl však podněty, díky kterým jsem si mohla lépe uvědomit a precizněji zformulovat některé věci, které vlastně nějak znám, žijeme je, jsou přítomny. Ale, jako by víc vystoupily, dostaly zřetelnější obrysy, upevnily se. Stěžejními prožitky a inspirativními myšlenkami pro mě byly zejména tyto:

Úcta před darem života a vděk za naše děti

Silné pro mě bylo hned na prvním setkání samotné shledání s Lucií. Lucii jsem nikdy předtím neviděla. Dlouhá léta však poměrně blízce znám její rodiče - Alenu a Josefa. Když jsem uviděla Lucii, slyšela jsem její smích a odezírala její gesta, musela jsem žasnout: Přede mnou stála Alena, která se občas zatvářila úplně stejně, jako Josef. Stál přede mnou někdo s Aleniným talentem a s Josefovým „tahem na branku“ a schopností intelektuální reflexe. Večer jsem pak dlouho stála nad svými spícími dětmi. Poprvé jsem si do hloubi srdce uvědomila, že v našich dětech náš život pokračuje dál, že toho mají tolik z nás samotných. Že jsou jedinečnými bytostmi, ale zároveň „zhmotněním“ nás obou a našeho láskyplného spojení v manželství, ve kterém tvoříme jednoho člověka ve dvou osobách. Děti jsou obrovský dar. Až tu nebude Alena, bude tu Lucie a „ponese pochodeň dál“. A až tu nebudu já, bude na této zemi stát Danielka, Magdalenka a Anežka.

Manželství jako jedinečné umělecké dílo

Zahlédla jsem krásu vztahu. Během celého semináře jsme se navzájem postupně poznávali. Bylo krásné pozorovat, jak je každý z manželských párů jiný, jedinečný a zcela svébytně krásný. Manželství je opravdu geniální Boží vynález. „A budou Ti dva jeden člověk.“ Celek je víc, než pouhý součet jednotlivých částí a každé manželství je jedinečným uměleckým dílem. Z fascinující krásy těch dvojbytostných člověků jsem se celý seminář vnitřně radovala.

Síla společenství

Zajímavé bylo také pozorovat jak se postupně formovala a strukturovala celá naše skupina, jak se mezi námi vytvářelo společenství. Každým dalším setkáním rostl prožitek radosti z toho, že se vidíme, že jsme spolu. Při čtvrtém semináři už byla síla skupiny a s ní spojená všeobecná euforie téměř hmatatelná. Uvědomila jsem si, že díky tomu, že žijeme ve společenství komunity Emmanuel tuto sílu skupiny důvěrně známe. Znovu jsem si ale mohla ověřit, jak to funguje, co to přináší. Včetně určité mojí ostražitosti proti velkým emocím, o kterých ale vím, že nejsou tak docela moje nebo reflexe situace, kdy jsem stála proti mínění skupiny.

Dialogismus a osobní styl víry

Lze říci, že seminář mi pomohl k jasnějšímu definování charakteru křesťanství jaké chci žít. Vždy jsem cítila, že otevřené a pokorné křesťanství je tím, jaké bych chtěla. Halíkovo „Co je bez chvění, není pevné“ mně provázelo už dřív, stejně jako jeho myšlenka, že život tzv. „věřícího“ a tzv. „nevěřícího“ člověka se liší pouze v tom, že nevěřící člověk žije svůj život jako monolog, kdežto věřící jako dialog – s božským „Ty“. V našem životě nezní jenom náš hlas. Stále se po onom „Ty“ doptáváme, stále ho hledáme. Slovy sv. Augustina: „Čím více Boha hledáme a nacházíme, tím více ho milujeme. Čím více ho milujeme, tím více roste naše touha po jeho hledání.“ Nikdy nelze říct, že jsme ho s konečnou platností našli, že ho držíme, vlastníme, že už mu rozumíme. Je to dobrodružství – a bytostný prožitek toho, že vždy zůstáváme jen putujícími „lidmi na cestě“ nás udržuje v pokoře.

Bůh, který se zjevuje jako možnost, do které mohu vstoupit. Bůh jako možnost – předmět mojí naděje. Bůh jako kontext mého života, ve kterém „žijeme, pohybujeme se a jsme“. Bůh, který se projevuje v dialogu – jako světelné čidlo, reagující až na můj pohyb a osvětlující pouze jen ten nejbližší krok. Takto vypadá křesťanství, které je mi bytostně blízké.

Stát tady i tam

Během semináře jsem měla dojem, jako bych šla po cestě. Ze začátku po dobře prošlapané, známé cestě, kdy jsme se dotýkali věcí, které mám myslím nějak zažité a nebyly pro mě nové: Umět se starat také o sebe a své potřeby. Dovolit si chyby. Vidět v druhém vždy jeho potenciál. Pozorné naslouchání, empatie, vnímavost pro emoce a řeč těla. To byla témata, která jsem už měla osahaná.

Postupně však přibývalo úseků méně známého terénu a překvapivých vyhlídek v podobě inspirativních řešení některých otázek. Např.: mnohokrát jsem v rozhovoru řešila, jak vyjádřit pochopení a podporu druhému v tom co prožívá připojením se k jeho pohledu, ale zároveň si nepřipadat jako pokrytec, když s jeho jednáním nesouhlasím nebo si o věci myslím něco jiného. Odpověď na toto dilema, byla pro mě velmi oslovující: „Stát tady i tam“. Umět stát na své pozici (ve svých názorech a zkušenostech) a zároveň být schopen stát na pozici toho druhého. Umět vstoupit i podstoupit.

Nové a inspirativní pro mě bylo také v nahlédnutí do teorie systémů zvlášť na eventualitu paralelních procesů (intuitivní koordinace ) a do teoretických východisek dialogismu.

Být oblouk, růže vykvete sama

Hodně osvobozující bylo také to, že jsem si plně uvědomila, že nezáleží na tom, co a jak moc dobře kdy řeknu, ale rozhovor (dialog) má pro druhého hodnotu sám o sobě. Druhý tím, že o věcech mluví, když mi je vysvětluje, sám si je ujasňuje. Díky dialogu si může uvědomit nové možnosti nebo pohledy, případně sám přijít na funkční řešení problému. Jupí. ☺ Nezáleží na tom, co moudrého řeknu. Nemusím být univerzální expert na život. Stačí dát druhému prostor a oporu a on bude expertem na svůj život sám. Být takovým obloukem na popínavou růži – a růže vykvete sama.

A co to doprovázení, půjde to vůbec?

To tedy nevím. Rozhodně si nepřipadáme nějak jistě a kompetentně. Ale věci, které jsem během semináře slyšela a díky zážitkové formě výuky i pocítila, se snažím neprodleně ☺ ověřovat v praxi. Nějak se mi děje, že lidi přichází. A já vidím, že s nimi mluvím trochu jinak. Během různých rozhovorů se mi vybavují věci, o kterých jsme na semináři mluvili a snažím se je prakticky používat. Určitě jsem vnímavější. Učím se více se doptávat, nespokojit se hned s první odpovědí. Učím se slyšet umlčené hlasy. Zatím jsou to takové tápavé pokusy. Ale už teď vidím, že to prostě není stejné, jako dřív. Je to něčím „velmi jemným“ trošku jiné. Nejsem si jistá, že budeme umět manžele, kteří přijdou dobře doprovázet. Uvidíme. Budeme vidět. ☺

P. S. Stále mi nedá pokoj ještě jedna metafora. Seminář trval od února do června. Hodně mě letos baví sázet kytky na zahradě a dívat se, jak rostou. A hodně mi to připomíná, paralelu se seminářem. Na začátku tam těch rostlin moc nebylo. Spíš takové ty výhonky sem tam. Ale pak se to postupně rozrůstalo, ostrůvky zeleně se spojovaly a rostlo to a kvetlo to. Získalo to struktury, barvy a tvary. A to se dělo, mám dojem i během semináře. Takže chci skončit tím, čím jsem začala. Poděkováním.