Začala bych ráda básní, která pro mě osobně hodně znamená. Když jsem ji slyšela poprvé, nepřipadala mi nijak extra zajímavá, ale asi po dvou letech se ke mně dostala znovu jinou cestou, a to už velmi silně zaklepala na dveře mého nitra a já jsem měla konečně možnost pochopit její hloubku, a především její nekonečný rozměr. Pověsila jsem si ji na ledničku, protože jsem ji chtěla mít co nejvíce na očích, abych mohla co nejčastěji ji praktikovat ve všedním životě. Stala se mi dobrým učitelem a pomocníkem.
Je to takové, jaké to je, řekla láska
Je to nesmysl
řekl rozum
Je to takové, jaké to je
řekla láskaJe to neštěstí
řekla vypočítavost
Je to jen bolest
řekl strach
Je to beznadějné
řekla soudnost
Je to takové, jaké to je
řekla láskaJe to směšné
řekla pýcha
Je to lehkomyslné
řekla opatrnost
Je to nemožné
řekla zkušenost
Je to takové, jaké to je
řekla láskaErich Fried, Pád do slova
Domnívám se, že doprovázení jde ruku v ruce s touto básní. Dává nám velkou příležitost a výzvu brát život takový, jaký je. Neklást žádné otázky, na které je potom potřeba najít odpovědi. Dovolit si vlastní autentičnost a vychutnat si přítomnost takovou, jaká je. Pro mě je to velká výzva a já mám výzvy ráda.
Snažím se už delší čas touto cestou jít a v každodenních dnech doprovázení zkoušet praktikovat. Někdy je to nesmírně těžké, protože program v hlavě, který léta jel automaticky a beze mě rozhodoval, najednou musím stopnout a uvědomit si, kde to jsem, s kým tu jsem, co se mi to vlastně děje…jak na to reaguje moje tělo, co opravdu cítím, a ne co bych měla cítit a další kupa otázek, která mi proběhne hlavou… Ale díky těmto otázkám jsem schopna vstoupit do vědomí a být oné situaci přítomna, a ne jet pouze na „autopilota“.
Cítím velkou vděčnost nejen za to, že jsem si tohle mohla uvědomit, ale taky za to, že mi život dává dostatek příležitostí, abych se v tom mohla zdokonalovat. A když se to daří, tak neuvěřitelnou rychlostí „dominového efektu“ se tato odvaha lásky, brát věci, tak jak jsou, šíří a proměňuje všechno kolem nás.
Mám hlubokou zkušenost, kdy jsem se vědomě cítila opravdu doprovázena, a to svojí psychoterapeutkou, kterou jsem přišla poprosit o pomoc, protože jsem neuměla a nevěděla, jak žít. Jednalo se o nezapomenutelnou část mého života, která ve mně nechala hluboký otisk. Jinak si také uvědomuji, že v určitých okamžicích mě doprovodili moji blízcí, ať už rodiče, sourozenci, nejlepší kamarádka, manžel nebo děti…A v neposlední řadě cítím silně Boží doprovázení, bez kterého si svůj život neumím představit.
Z mého pohledu mi život dává spoustu příležitostí, akorát ne vždy je dokáži postřehnout a využít. Myslím si, že pokud to dovolíme, může se doprovázení stát běžnou součástí všedního života a dělat z něj právě život nevšední. Nemusí se vůbec jednat o velké a nijak časově náročné procesy, ale dle mého názoru kouzlo právě spočívá v uvědomění si a zaznamenání těchto mnohdy drobných chvil, které nás volají k opravdovosti a přijetí situace takové, jaká je. Určitě občas kousek cesty doprovodím svého muže, své děti nebo svého otce anebo některé ze svých přátel, když o to stojí. Každý den dostávám znovu výzvu – nesoudit, nehodnotit, nehledat viníka, neradit…jen naslouchat a najít v sobě odvahu k lásce, která dokáže přijmout konkrétního člověka a aktuální situaci. Na spasení tady přišel někdo jiný…Doprovázení mě učí odvaze, lásce, která neklade podmínky a pokoře, přijímat věci a lidi, tak jak jsou.
Zkrátka mi připadá, že každému občas přijde vhod, když se najde někdo, kdo by jej mohl kousek na té cestě života doprovodit a ani nemusí v tu chvíli vědět, že se jedná o doprovázení…
Na závěr přidám ještě jeden silný zážitek z kurzu párového doprovázení, který byť trval několik minut, je živý dodnes.
Zkoušeli jsme si nácvik doprovázení s jedním párem, který jsme vůbec neznali a osobně tváří v tvář jsme se spolu potkali poprvé. Začali povídat o sobě a jejich životě na dané téma, když najednou během jejich vyprávění, s námi velmi silně začal rezonovat jejich životní příběh, který byl podobný tomu našemu. Celou dobu jsme se snažili naslouchat a najednou se v srdci objevilo velké porozumění a my jsme si uvědomili, že už jsme v našem manželském životě zažili také hodně podobnou situaci a naše emoční cítění se propojilo a my je najednou úplně chápali. V tom muž nahlas vyslovil pocity, které tenkrát v této situaci prožíval a upřímně vyjádřil, co cítil a jaké měl obavy. Doprovázený pár byl až zaskočen tím, jak přesně a otevřeně bylo popsáno jejich prožívání a potěšilo je, že někdo naslouchá a rozumí jejich zkušenosti, nezlehčuje ji, ba naopak ji prožívá s nimi a rozumí jim. Emoční propojení, které jsme v tu chvíli uvnitř ucítili bylo vzájemné a dost silné. Mluvili jsme spolu o tomto zážitku ještě později a bylo velmi příjemné vědět, že někdo zažil něco tak podobného jako my a rozumí nám i bez toho aniž bychom to museli nějak podrobně popisovat, zkrátka byl to trochu rozhovor beze slov, který byl přínosem pro doprovázené i doprovázející.
Na kurzu párového doprovázení jsem si uvědomila, že doprovázení je vlastně nezbytnou součástí mezilidských vztahů a je něčím, co se mi v průběhu života děje a ani jsem to úplně nevnímala. Ať už jsem ta doprovázená nebo někoho doprovázím.
Jako první se mi vybavili naše děti, které doprovázíme společně s manželem během jejich vývoje a růstu, snažíme se respektovat jejich jedinečnost a originalitu jak v jejich vlastnostech a dovednostech, tak také v čase, který máme možnost společně sdílet. Někdy doprovázíme my je a jindy zase oni nás. Domnívám se, že se tedy jedná o něco velmi přirozeného a nám lidem potřebného a je super když v různých obdobích života se najde někdo, kdo by nás kousek doprovodil, abychom pak už zase mohli jít sami. Jsem moc vděčná za všechna období života (ať už radostná či bolestná) a za ty, kteří mě v tu chvíli doprovodili.