Můj děda

Když mi bylo kolem dvaceti, navštěvoval jsem skoro každý týden svého dědu. Bylo mu už hodně přes osmdesát. Vždycky v sobotu navečer kolem osmé jsem za ním došel a on už mě čekal. Babička měla na neděli napečené buchty a už je měla přichystané na stole. Uvařila nám kafe a šla si něco dělat do ložnice. My jsme zůstali v kuchyni a povídali si. Povídali jsme si o všem možném. O životě, o víře, o rodině, o minulosti i budoucnosti. Nevyhnuli jsme se ani nepříjemnostem v rodině. Končili jsme vždy někdy až po půlnoci, ale cítil jsem, že jsme za ten společný čas byli rádi oba. Chodil jsem za ním několik let.

Do života mne vybavil velkou dávkou pokory a skromnosti.

Můj děda měl velmi těžký život. Ženil se už v jednadvaceti. Ke svatbě málem nedošlo, protože se jeho maminka a maminka jeho nevěsty pohádali o malý palouček kdesi v lese, kde sekali trávu pro dobytek. Nakonec se vzali a šli bydlet k nevěstě domů. Moje první babička neměla otce, byla jedináček a byla dcerou jakéhosi sedláka z vesnice na Malé Hané, kam chodila moje prababička do služby. Ženská bez chlapa a na malé vesnici v kopcích to musela mít v životě hodně těžké. Zatrpkla a stala se z ní velmi zlá a nepřející tchýně. V malé chaloupce o dvou světnicích, kde začali bydlet a kam přicházelo jedno dítě za druhým bylo soužití s tchýní velmi náročné. Dětí měli osm. Křik, hádky, ubližování dětem, udávání na obecní policii, tak to bylo na denním pořádku. První dcera jim umřela v nemocnici při havárii plynu, další z dcer musel odvézt na výchovu ke svému kamarádovi z vojny kdesi k Dukovanům, jinak by ji její babička utrápila. Poslední dcera se otrávila na internátu na střední škole, nikdo dodnes neví co se přesně stalo. Za nějaký čas jeho tchýně zemřela. Bohužel za pár let mu zemřela i první manželka, na embolku v osmém měsíci těhotenství. Doktor mu řekl, že má děcek dost, tak ať to nechá být. Byl to tvrdý život. Aby uživil rodinu musel se hodně ohánět. Mimo malého hospodářství, živil rodinu jako krejčí, pracoval doma a s prací mu pomáhala celá rodina. Pamatuju si na jeho ruce, měl hodně zkřivené prsty, z nůžek, jak pořád něco stříhal. Byl velmi aktivní ve vesnici, Lidové straně a v Orlu. Hodně lidem pomohl v nouzi na úkor své rodiny. Pár let po smrti své první ženy se znovu oženil, z rozumu, chod rodiny už sám nezvládal. Starší děti mu to asi nikdy neodpustili. Druhá žena byla jeho dětem opravdová macecha. Kde mohla, tam škodila a štvala děti proti němu. Můj děda to věděl, dělal co mohl a trpělivě odevzdával každý den po dni Pánu Bohu, řídil se desaterem a snažil se být vnímavý ke svému svědomí. Den šel den za dnem, děti odešly z domu a děda zestárnul. Pamatuju si ho, jak k nám chodil na návštěvu. Bydleli jsme asi dvě stě metrů od sebe. Říkal, že chodí domů, do svého rodného domu. Moje mamka si na něho vždycky našla čas. V domu, kde můj děda žil, bydlel i jeho syn s rodinou. Byla tam těžká atmosféra a děda vždycky říkal, ať ho hlavně nenechají odvézt do nemocnice v Letovicích, tam se chodilo umírat. Chtěl umřít doma. Rodina ho tam ale nakonec nepřímo nechala odvézt. Tenkrát mu bylo hodně zle a jinde neměli místo. Když ho moje mamka byla navštívit, tak se na ni hodně zlobil a druhý den umřel. Umřel v 92 letech a já nevím, co prožíval.

Možná si někdo řekne, co to má společného s doprovázením. Ale já si až po létech uvědomil, že mě můj děda několik let doprovázel, aniž bych tomu tak říkal. A možná trochu i já jeho. Nikdy jsem od něho neslyšel, že by si stěžoval. Bral život takový jaký byl. Nikdy se mně nesnažil předělat, povzbuzoval mě a byl mi velkým vzorem. Provedl mě obdobím dospívání. Dokončil jsem studia, oženil se, začal stavět dům. Děda nás ještě stihl navštívit a pak odešel na věčnost. Občas mi za života říkal: „Co víš, ten zlý udeří až na sklonku života. Nikdo z nás to nemá jistý“.

Život šel dál, a já jsem na něho tak trochu zapomněl. Rodina se nám rozrostla, pořád jsme se snažili být nějak užiteční a já se snažil žít, jak jen jsem uměl. Nějak jsem pořád měl pocit, že to mají všichni kolem mě jednodušší a já se pořád s někým srovnával. Zapomněl jsem žít svůj den. Až skrze manželčino zdravotní trápení, a asi i pochopení svého životního poslání jsem začal pomalu přijímat život takový jaký je a ne jaký by mohl být. Pocítil jsem úlevu, když jsem už nemusel svádět vnitřní boj s tím, jak by se mělo žít.

Jsem vděčný, že mi už není dvacet, že už vnímám své limity, a že pozoruji, že i pro mne je někdy pouhé naslouchání velkým obohacením. Přestože jsme s mojí ženou velmi rozdílní a v prvních letech soužití jsme hodně naráželi, dnes po osmnácti letech vnímám naši rozdílnost, jako dar našeho doplňování. A s obdivem sleduji svoji ženu jak je oproti mně jiná. Umí mi odpouštět a udělala mě lepším člověkem. Jsem za ni Bohu velmi vděčný.

V posledních týdnech opět často vzpomínám na svého dědu, na jeho úsměv, stisk ruky a na jeho povzbuzení: „Mějte se rádi a odpouštějte si“.  Vidím ho před sebou jak stojí v kostele a zpívá: „Ty mocný silný veliký, vladaři věčnosti“. Nějak cítím, že mně stále doprovází a je stále se mnou.

Na náhrobku má svůj oblíbený citát:

„Církev a vlast milovaly se sestersky navzájem, každá z nich měla srdce půl a každá z nich měla srdce celé.“

Tak žil můj děla. Snažil se žít každý den, takový jaký byl a nemyslet na to jak to dopadne. Darovat se a přitom být pro sebe a zároveň pro všechny.

Doprovázení je vlastně jen žití svého dne, takový jaký přijde, s tím, že ráno nevíme jak to večer dopadne. Na příběhu mého dědy jsem si uvědomil, že není důležité jaký si stanovím cíl, ale jakou prožiji cestu. A hlavně, že jsem na ní rád. Hodnocení cílů už nechám na někom jiném.

Díky dědo.